"Když mojito, tak v Bodeguitě.
Když daiquirí, tak ve Floriditě."
Ernest Heminway
Na začátku 18. století se v Evropě začíná hovořit o kvašeném nektaru, jak se zdá vyvolávajícím „zvláštní chování a počínání lidí; je jako ohnivá voda“, tak praví kronikář.
Už tenkrát otec Jean-Batiste Labat, velký cestovatel a vynálezce destilace octa, pozoroval, jak „divoši černého plemene“ podomácku vyráběli silný, levný a ostrý nápoj ze šťávy cukrové třtiny. Říkali mu tafia a byl to silný, drsný a laciný likér, který pili, aby si ulehčili těžký život, unikli z reality a uchýlili se na chvíli ke svým starodávným rituálům. Proto pili pod ceibou svých předků, jak o tom píše novinář Fernando G. Campoamor. Takový byl předchůdce rumu (nápoje z cukrové třtiny), který dodával odvahu válečníkům v boji a jiným při bakchanáliích a orgiích; ačkoliv také léčil rány a pomáhal proti bolestem hlavy.
Na rozšíření tohoto nápoje měli velký podíl Hawkins, David Morgan a Drake, kteří tuto pálenku rozvezli po antilském moři.
Po 30 let sir Francis Drake rozséval v Karibském moři hrůzu. Královna Velké Británie ho pasovala na rytíře. V roce 1580, poté, co objel celý svět, ukryl někde v této oblasti velké poklady a už se nikdy nevrátil.
Podle výzkumů historika Fernanda G. Campoamora Drake při svých dobrodružstvích ve všech možných mořích s sebou vozil pálenku a citróny jako lék proti kurdějím a z těchto přísad vyráběl koktail, který byl od té doby až do 19. století v Antilách velmi žádaný. Drake tedy vymyslel příjemné koktaily, jež jsou tak rozšířené na Kubě, kde horké podnebí a směsice kultur vyžaduje nápoje vhodné pro hojné oslavy a fiesty.
Původ slova koktail je v anglickém cock (kohout) a tail (ocas), tedy kohoutí ocas, výraz podle Héctora Zumbada opředený hypotézami, předpoklady, dohady, fantaziemi a legendami.
Říká se, že angličtí námořníci pili příšerné směsi rumu, vína a dalších likérů, kterým říkali dracs (vyslovte dreiks s veselým přízvukem anglického námořníka) na památku Francise Draka.
V románu z koloniálního prostředí 19. století Cholera v Havaně od Ramóna Palmy hlavní postava říká: „Já si každý den v jedenáct hodin dopoledne dám svého dráčka a tak se udržuji při dobrém zdraví.“
Toto byl zřejmě předchůdce slavného mojita; rum v něm postupně nahradil pálenku. Badatel Miguel Boneras hovoří o míchaném mojitu od roku 1910, ačkoliv v knize mezinárodních receptů koktailů z roku 1927 ještě není. Jeho triumfální nástup se konal v la Bodeguita del Medio.
„Já jsem přinesl mojito do Bodeguity,“ hovoří Ángel Martínez, „kde bylo rychle přijato, získalo ještě větší důstojnost a dosáhlo mezinárodní kategorie.“
Původ názvu mojito je anonymní, vzniklý z kolektivní lidové moudrosti. Možná že původ je třeba hledat v kubánském zvyku chladit nápoje ve vodě. Mojito se také jmenuje zálivka podávaná k masu (z vepřového sádla, šťávy z planého pomeranče a česneku).
